Naše cesta aneb jak to vidíme MY

Jsme rádi za to, že u nás tančí čím dál víc chlapců (mladíků – o mužích až za nedlouho. Je to možná směrováno především tatínkům, ale nejen jim, kdo mají pocit, že tanec je něco, co se pro kluky nehodí, je to trapné, ne moc mužné a co si kdo o nich pomyslí – je to přeci zženštilé. Myslíte?

 
Všechny děti učíme, aby byly především SAMY SEBOU, co si kdo o nich myslí, je nedůležité. Důležité je, co si o sobě myslí ony samy a jak se cítí, když svůj čas věnují tomu, co je baví. Vysvětlujeme, že nejvíc se posmívají, opovrhují jimi ti, kteří sami závidí, že nedokážou být jako oni. Čím dál častěji k nám přichází děti vystrašené, se strachem je spojeno i držení těla, nízké sebevědomí (z jakéhokoliv důvodu) a po nějakém čase vidíme, že z nich rostou zdravě sebevědomé bytosti, které se díky improvizacím naučí lehce pohybovat i v životě (nebudou čekat, až jim někdo nabídne řešení – jsou schopny jednat samy za sebe). Také to, že jsme různí, odlišní a že to není důvod k posmívání, opovrhování. Ten umí to a ten zase něco jiného – je to o vzájemném doplňování se. A že právo být v kolektivu, nemá jen někdo.

 

Chlapci se učí chovat k dívkám a naopak dívky k chlapcům. Zjišťují, že v týmu se lépe pracuje, při důvěře v sebe, ale i v ostatní, ještě lépe. Zapojujeme také relaxace a to i ve dvojicích, kdy doteky mají léčebné účinky (po psychické i fyzické stránce). Učí se nebát projevit své vnitřní pocity, a že vyrovnaný člověk nemá potřebu nikomu ubližovat, ani sobě. Také se učí tvořit, být zodpovědní, nevzdávat se při prvních neúspěších, vytrvat. Je to ještě o mnohém dalším, ale to bych psala ještě dlouho.

 

Nakonec zjišťují, že to vše není jen o tanci, ale o správné partě, která přetrvá i do pozdějších let, kdy se všichni jednou za čas sejdou, užijí si společný čas a v těžších chvílích svého života se mají na koho obrátit.
Díky všem, kteří naše poselství pochopili.